Někdy mi lidé řeknou: „Paní profesorko, vy jste taková růžová.“
Říkají to s lehkým úsměvem a s jistou opatrností, jako by si nebyli jistí, zda je to kompliment. A já vím, že tím nemyslí barvu. Myslí způsob, jakým mluvím o medicíně, o prevenci, o životě. Myslí to, že v mém jazyce je méně tvrdosti, než by možná od lékařky čekali. A přesto v něm zůstává přesnost. Přesnost, která vychází ze zkušenosti, nikoli z distance.
Růžová pro mě nikdy nebyla ozdobou. Je to barva zkušenosti. Patří symbolicky ženám s karcinomem prsu. Patří Belliskám. Patří chvílím, kdy se člověk přestává ptát, jak vypadá, a začíná se ptát, kým je. Jakmile tuto barvu jednou prožijete z druhé strany, už ji nikdy nevnímáte povrchně. Stane se součástí paměti těla.
S Belliskami spolupracuji od samého začátku své osobní onkologické diagnózy karcinomu prsu. Ne jako pozorovatelka zvenčí, ale jako žena, která se ocitla ve stejné situaci jako ony. Bellisky jsou pacientským projektem, vzniklým z potřeby žen mluvit vlastním hlasem, sdílet zkušenost, orientovat se v informacích a nezůstat v nemoci samy. Právě tato pacientská iniciativa postupně otevřela prostor pro hlubší spolupráci s odborníky a také pro vznik center a programů podpory, které dnes považujeme za samozřejmou součást komplexní onkologické péče. Spolupráce s Belliskami pro mě není doplňkem mé odborné práce. Je její přirozenou součástí, protože propojuje medicínu s realitou života.
Jsem lékařka preventivní medicíny. Celý profesní život se pohybuji v prostoru, kde se pracuje s rizikem, pravděpodobností a časem. Učím, že civilizační choroby nejsou náhoda. Že hypertenze, diabetes druhého typu, kardiovaskulární onemocnění i některé nádory vznikají pomalu, tiše, bez varovných signálů. Učím, že prevence funguje. A že její podstata je jednoduchá. Přijít včas.
Dlouho jsem si myslela, že k tomu stačí informace. Data. Doporučení. Pak jsem onemocněla a pochopila jsem, že prevence nezačíná jen v datech, ale především v hlavě, v nastavení mysli. V tom, jak o sobě přemýšlíme, jak zacházíme se strachem, jak jsme ochotni slyšet nepohodlnou pravdu. Teprve z tohoto mentálního nastavení se prevence propisuje do emocí, chování a nakonec i do těla.
Z pozice pacientky se svět medicíny dívá jinak. Najednou víte, že lidé neodkládají prevenci proto, že by byli nezodpovědní. Odkládají ji proto, že se bojí. Bojí se okamžiku, kdy se neurčitý neklid promění v pojmenovanou skutečnost. Bojí se ztráty kontroly. A strach není možné rozptýlit argumentem.
Prevence se láme ve chvíli, kdy se člověk rozhodne vstoupit do ordinace. A toto rozhodnutí je hluboce ovlivněno tím, jak má nastavenou mysl. Zda vnímá své tělo jako spojence, nebo jako hrozbu. Zda je vnitřně připraven slyšet odpověď. Emoce pak nejsou protikladem racionality. Jsou jejím pokračováním.
Chronický stres ovlivňuje krevní tlak, metabolismus i imunitní odpověď. Víme to. Přesto často podceňujeme, že prevence civilizačních chorob souvisí s dlouhodobým psychickým nastavením, s pocitem bezpečí a smyslu. Mozek nereaguje na abstraktní budoucnost. Reaguje na přítomnost a na to, zda vidí důvod pokračovat.
Nucleus accumbens, centrum motivace a odměny, hraje v tomto procesu klíčovou roli. Potřebuje drobné impulzy, které potvrzují, že péče o sebe má význam. Klid. Důstojnost. Malou radost. Bez nich se vytrácí motivace měnit návyky, chodit na kontroly, brát prevenci vážně. Naděje není sentiment. Je to neurobiologická podmínka změny.
Po oboustranné mastektomii se vztah ženy k vlastnímu tělu zásadně proměňuje. Tělo přestává být samozřejmostí. Stává se nositelem paměti. A právě zde se rozhoduje, zda žena dokáže zůstat v kontaktu se svou ženskostí. Pocit ženskosti není povrchní kategorie. Je to součást zdraví. Žena se nesmí ztratit sama sobě, ani ve jménu přežití.
I proto pro mě dává smysl růžové lékařské oblečení. Ne jako estetické gesto, ale jako součást návratu důstojnosti a lidskosti do prostoru medicíny. Oblečení, ve kterém se žena může cítit dobře, aniž by ztrácela profesionalitu. Oblečení, které podporuje pocit celistvosti. Když se žena cítí dobře ve svém těle, snáz o sebe pečuje. A to je prevence v praxi.
Své zkušenosti jsem se rozhodla zapsat do knihy Doktorka v růžovém aneb můj život s rakovinou. Ne proto, abych psala o nemoci samotné, ale proto, abych popsala proměnu pohledu na život, na medicínu a na prevenci. Kniha vznikla z potřeby dát hlas myšlenkám, které v běžném provozu nemocnice často zůstávají nevyslovené. Je určena ženám, lékařům i všem, kdo chtějí pochopit, že prevence není strašení, ale vztah sama k sobě.
Prevence není moralizování. Je to vytváření podmínek, ve kterých se člověk může rozhodnout dobře. Pro sebe. V klidu.
A proto říkám, že růžová není jen barva. Růžová je prevence. Připomínka, že medicína nezačíná diagnózou, ale nastavením mysli. Že včasný příchod je akt odvahy. A že naděje, tichá a každodenní, je jedním z nejsilnějších preventivních nástrojů, které máme.
Zdraví se často nezachraňuje ve chvíli, kdy začneme léčit. Zachraňuje se mnohem dřív. V myšlenkách, které si dovolíme mít. A v rozhodnutích, která z nich vyrostou.
MOJE MOTTO
Prevence začíná v hlavě. V odvaze myslet pravdivě o sobě, zůstat ve vztahu ke svému tělu a dát naději prostor, aby mohla pracovat.
prof. MUDr. Lenka Borská, Ph.D., přednostka Ústavu preventivního lékařství
